NSS: Mimořádné odměny pro pracovníky finančních úřadů za vyšší výběr daní jsou nepřípustné

Dvě kasační stížnosti proti Odvolacímu finančnímu ředitelství řešil v posledních měsících loňského roku Nejvyšší správní soud. Ani v jednom z obou případů sice stěžovatel neuspěl, i tak ale oba rozsudky obsahují důležitá vyjádření soudu k postupům finanční správy. Podívejme se na ně blíže.

Kritika výplaty odměn pracovníků finanční správy “dle výkonu”

První kasační stížnost podala společnost KV2 Audio International. Její součástí byla také námitka na podjatost pracovníků finanční správy, kteří v dané společnosti prováděli daňovou kontrolu. Ta se týkala uplatnění odpočtu v oblasti výzkumu a vývoje. Předmětem stížnosti se přitom stal dokument nazvaný “Podmínky pro příslib cílové odměny”, který generální finanční ředitelství vydalo dne 19. února 2016. Dle něj pracovníkům finančních úřadů provádějícím kontrolu náležela mimořádná odměna, pokud by při kontrole zjistili neoprávněný daňový odpočet roven nebo vyšší částce 2,5 milionu korun.

Nejvyšší správní soud ve věci společnosti KV2 Audio International sice nedospěl k závěru o podjatosti pracovníků finančního úřadu, ale jen proto, že k rozhodujícím procesním úkonům v této daňové kontrole došlo ještě před vydáním příslibu odměn (týkaly se všech řízení zahájených v období od 29. 2. 2016 do 31. 12. 2018). I přesto však NSS ostře odmítl podobné praktiky finanční správy.

Soud připomněl, že cílem správy daní je správné zajištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady. Správce daně, včetně jeho pracovníků, má postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Pohybovat se musí výlučně v prostoru, který je vymezen a ohrazen jeho pravomocí a působností. Finanční správa nesmí kritéria odměňování nastavit tak, aby byl státní zaměstnanec vystaven dilematu, zda oproti co nejvíce odpovědnému plnění svých povinností nedat přednost zvýšení svého platového ohodnocení. Tento postup je proti základní nestrannému přístupu daňové kontroly.

Pracovníci finačního úřadu by neměli být motivováni k tomu, aby se za každou cenu snažili zjišťovat nedostatky tam, kde nejsou. Pokud při kontrole dojdou k závěru, že jsou daňové povinnosti daňovým subjektem řádně plněny, nejde o neúspěch, ale spíš o důkaz toho, že daňový řád funguje. Nejvyšší správní soud přitom upozornil, že výsledek daňové kontroly se v žádném případě nemůže přímo promítnout na výplatní pásce pracovníka finančního úřadu.

Náhrada mzdy na dovolenou jako náklad na podporu výzkumu a vývoje

Druhou kasační stížnost proti Odvolacímu finančnímu ředitelství podala společnost ABADIA. Její součástí byla mimo jiné námitka, že finanční úřad nechtěl potvrdit uplatnitelnost náhrady mzdy za dovolenou jako nákladu na podporu výzkumu a vývoje. Ani v tomto případě stěžovatel sice neuspěl, výrok Nejvyššího správního soudu ale jasně stanovil, že v takových případech náhrady mzdy do nákladů na podporu výzkumu a vývoje patří.

Odvolací finanční ředitelství poukazovalo na dosavadní praxi finančních úřadů, která do nákladů na podporu výzkumu a vývoje neumožňovala zahrnout náhradu mzdy za dovolenou, protože není přímo spjatá s výkonem vývojově výzkumné činnosti (zaměstnanec na dovolené nepracuje a na vývoji se nepodílí). Tato praxe se ale brzy změní, protože ji Nejvyšší správní soud rozporoval.

NSS přitom vycházel z toho, že nárok na dovolenou dle zákoníku práce vzniká za odpracované hodiny, jde o náklad stanovený zákonem za práci a je tedy nedílnou součástí osobních nákladů. Z tohoto pohledu je tudíž náhrada mzdy odčitatelnou položkou na podporu výzkumu a vývoje, daňový subjekt ji při splnění zákonných podmínek může uplatnit jako daňově uznatelné výdaje a zároveň ji může odečíst od základu daně také ve formě odpočtu. Ve druhém případě ovšem jen v části odpovídající prokázanému a odděleně evidovanému poměru běžných pracovních činností a činností prováděných při realizaci projektu výzkumu a vývoje.