NSS: Pro vznik ručení za DPH nestačí platba na zahraniční účet 05. 09. 2019 | Judikatura #Daň z přidané hodnoty #Nejvyšší správní soud Nejvyšší správní soud to jasně řekl už v loňském roce a aktuální případ společnosti FAU to jen potvrdil: To, že podnikatel pošle peníze dodavateli na zahraniční účet, i když jsou oba subjekty české a samotné plnění také proběhlo v tuzemsku, ještě automaticky nezakládá jeho ručení za neodvedené DPH. Proč tomu tak je a o co v celé věci šlo? Obsah Jak je to s ručením za DPH dle zákona Zákon o DPH řeší ručení příjemce zdanitelného plnění od roku 2011. Do § 109 tohoto zákona postupem času přibývaly skutkové podstaty, kdy se ručení může uplatnit. Podle aktuálního znění příjemce zdanitelného plnění za nezaplacené DPH ručí v následujících případech: pokud je úplata za plnění poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko, pokud je úplata za plnění poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na jiný účet než účet poskytovatele zdanitelného plnění, který je správcem daně zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup, při přijetí plnění od tzv. nespolehlivého plátce, při nákupu pohonných hmot od osoby neregistrované jako jejich distributor, pokud k úhradě za zdanitelné plnění dojde prostřednictvím virtuálních měn. Finanční správa vs Nejvyšší správní soud Řeklo by se, že zákon hovoří jasně, a tak si ho i finanční správa vyložila tak, že ke vzniku ručení stačí, když je splněna pouze jedna z v něm uvedených podmínek. Nejvyšší správní soud to ovšem nevidí tak jednoduše a formalisticky. Sporná je zde ona podmínka platby na bankovní účet v zahraničí. Podle soudu se finanční úřad musí při posuzování každého případu zabývat konkrétními okolnostmi, které jsou s danou platbou spojeny, a musí být z nich možné jasně prokázat, že záměrem výběru tohoto způsobu platby bylo neodvedení daně. Soud říká, že je nutné příslušné paragrafy zákona o DPH vnímat v kontextu celého systému ručení a principů daňového práva. Na první pohled to může být možná matoucí, ale pro české podnikatele jde o příznivou zprávu. Případ společnosti Kovář plus Názor Nejvyššího správního soudu poprvé zazněl už před rokem a půl v případě sporu společnosti Kovář plus s Finanční správou. V rozsudku tohoto případu NSS jasně odmítl, že by poskytnutí úplaty příjemcem zdanitelného plnění zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko mohl sám o sobě založit ručitelský vztah. Podle soudu není platba na účet zahraničního peněžního ústavu zákonem zapovězena a není ani ničím výjimečným. A i v případech, kdy probíhá mezi dvěma subjekty uskutečňujícími zdanitelná plnění v tuzemsku, nemusí být ekonomicky neodůvodněná, podezřelá či signalizující úmysl nezaplacení daně. Finanční správa poukázala na to, že společnost mohla postupovat dle § 109a zákona o DPH a uhradit správci daň sama dobrovolně, aniž by k tomu byla vyzvána jako ručitel a tuto skutečnost správci daně oznámit. NSS ale v rozsudku jasně řekl, že se tímto postupem finanční správa nemůže zbavit svého důkazního břemene. Případ společnosti FAU To, že již dříve vyslovený právní názor nadále platí, dokázalo nedávno podobné rozhodnutí v případu společnosti FAU. Ta měla dle rozhodnutí finančního úřadu ručit za asi 220 milionů korun, které státu nezaplatila zkrachovalá společnost Verami. I jí vzniklo ručení dle finančního úřadu jen na základě zaslání peněz na zahraniční účet. I v tomto případě finanční správa tvrdila, že je platba na zahraniční účet u českých firem působících v Česku neobvyklá a zvláštní a že mohla společnost FAU eliminovat rizika dle § 109a zákona o DPH. Krajský soud v Brně ale tuto argumentaci, stejně jako dříve NSS ve výše zmíněném případu, odmítl.