NSS: Pro vznik ručení za DPH nestačí platba na zahraniční účet

Nejvyšší správní soud to jasně řekl už v loňském roce a aktuální případ společnosti FAU to jen potvrdil: To, že podnikatel pošle peníze dodavateli na zahraniční účet, i když jsou oba subjekty české a samotné plnění také proběhlo v tuzemsku, ještě automaticky nezakládá jeho ručení za neodvedené DPH. Proč tomu tak je a o co v celé věci šlo?

Jak je to s ručením za DPH dle zákona

Zákon o DPH řeší ručení příjemce zdanitelného plnění od roku 2011. Do § 109 tohoto zákona postupem času přibývaly skutkové podstaty, kdy se ručení může uplatnit. Podle aktuálního znění příjemce zdanitelného plnění za nezaplacené DPH ručí v následujících případech:

• pokud je úplata za plnění poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko,
• pokud je úplata za plnění poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na jiný účet než účet poskytovatele zdanitelného plnění, který je správcem daně zveřejněn způsobem umožňujícím dálkový přístup,
• při přijetí plnění od tzv. nespolehlivého plátce,
• při nákupu pohonných hmot od osoby neregistrované jako jejich distributor,
• pokud k úhradě za zdanitelné plnění dojde prostřednictvím virtuálních měn.

Finanční správa vs Nejvyšší správní soud

Řeklo by se, že zákon hovoří jasně, a tak si ho i finanční správa vyložila tak, že ke vzniku ručení stačí, když je splněna pouze jedna z v něm uvedených podmínek. Nejvyšší správní soud to ovšem nevidí tak jednoduše a formalisticky. Sporná je zde ona podmínka platby na bankovní účet v zahraničí. Podle soudu se finanční úřad musí při posuzování každého případu zabývat konkrétními okolnostmi, které jsou s danou platbou spojeny, a musí být z nich možné jasně prokázat, že záměrem výběru tohoto způsobu platby bylo neodvedení daně. Soud říká, že je nutné příslušné paragrafy zákona o DPH vnímat v kontextu celého systému ručení a principů daňového práva. Na první pohled to může být možná matoucí, ale pro české podnikatele jde o příznivou zprávu.

Případ společnosti Kovář plus

Názor Nejvyššího správního soudu poprvé zazněl už před rokem a půl v případě sporu společnosti Kovář plus s Finanční správou. V rozsudku tohoto případu NSS jasně odmítl, že by poskytnutí úplaty příjemcem zdanitelného plnění zcela nebo zčásti bezhotovostním převodem na účet vedený poskytovatelem platebních služeb mimo tuzemsko mohl sám o sobě založit ručitelský vztah. Podle soudu není platba na účet zahraničního peněžního ústavu zákonem zapovězena a není ani ničím výjimečným. A i v případech, kdy probíhá mezi dvěma subjekty uskutečňujícími zdanitelná plnění v tuzemsku, nemusí být ekonomicky neodůvodněná, podezřelá či signalizující úmysl nezaplacení daně. Finanční správa poukázala na to, že společnost mohla postupovat dle § 109a zákona o DPH a uhradit správci daň sama dobrovolně, aniž by k tomu byla vyzvána jako ručitel a tuto skutečnost správci daně oznámit. NSS ale v rozsudku jasně řekl, že se tímto postupem finanční správa nemůže zbavit svého důkazního břemene.

Případ společnosti FAU

To, že již dříve vyslovený právní názor nadále platí, dokázalo nedávno podobné rozhodnutí v případu společnosti FAU. Ta měla dle rozhodnutí finančního úřadu ručit za asi 220 milionů korun, které státu nezaplatila zkrachovalá společnost Verami. I jí vzniklo ručení dle finančního úřadu jen na základě zaslání peněz na zahraniční účet. I v tomto případě finanční správa tvrdila, že je platba na zahraniční účet u českých firem působících v Česku neobvyklá a zvláštní a že mohla společnost FAU eliminovat rizika dle § 109a zákona o DPH. Krajský soud v Brně ale tuto argumentaci, stejně jako dříve NSS ve výše zmíněném případu, odmítl.